Abychom zachránili klima, musíme řešit sociální problémy spojené s transformací

V době mnoha různých krizí, od změny klimatu přes bytovou krizi a geopolitickou nestabilitu až po úpadek demokracie, nástup autoritářství a mnohé další, představuje mezinárodní klimatické hnutí důležitý prostor solidarity a odporu vůči represivním systémům založeným na vykořisťování a nerovnostech. V Česku však kromě klimaskeptiků a obránců kapitalismu stojí v cestě skutečně transformativním řešením spravedlivým pro lidi i přírodu také slepá víra v technický pokrok, antikomunismus a antifeministické nálady.

Navzdory těmto překážkám si i u nás stále více lidí začíná uvědomovat spojitosti mezi devastací životního prostředí a úpadkem sociálních jistot, ale také neoddělitelnost osvobození lidí a planety. Na spojitostech mezi ekologickými a sociálními tématy se však mnohdy neshodne ani samotné klimatické hnutí. Na základě výzkumu nedávno publikovaného v časopise Gender, Place & Culture, jehož jsem spoluautorkou, se v následujícím článku pokusím představit některé úvahy nad překážkami a příležitostmi pro budování širokých koalic napříč různými sociálními hnutími, která by společnými silami mohla v Česku efektivněji prosazovat udržitelnější a spravedlivější řešení klimatické krize.

Depolitizované řešení je asociální a neúčinné

V Česku jsme si po vzoru jiných „vyspělých zemí“ zvykli vnímat řešení klimatické krize především jako technickou a veskrze apolitickou otázku. Řešení preferovaná neoliberálními vládami se typicky omezují na nahrazování fosilních paliv bezemisními zdroji a spoléhají na šíření nových technologií pomocí volného trhu.  Přistupují k přírodě i planetě jako k pasivním objektům odděleným od lidské společnosti, které je třeba chránit jen tehdy, pokud to přináší (nebo alespoň neohrožuje) ekonomický zisk. Podobně jsou neoliberální ideologií chápáni i lidé – jako jednotlivci, kteří se musí přizpůsobit trhu a zasloužit si své místo tím, že se budou „dostatečně snažit“. Pokud selhávají, je vina přičítána jim samotným. Ve skutečnosti je však tento zdánlivě neutrální přístup k řešení klimatické krize hluboce politický: jeho cílem je zachovat stávající ekonomickou hegemonii „vyspělých“ států a spolu s ní i koncentraci bohatství v rukou nejsilnějších ekonomických aktérů.

V Česku je široká koaliční spolupráce různých hnutí stále ještě v plenkách, byť první vlaštovky se tu a tam objevují.

Tento technokratický přístup ke klimatické krizi lze bez nadsázky označit za příčinu jejího dalšího prohlubování a zároveň za hlavní překážku skutečné ochrany klimatu. Jak píše Ondřej Kolínský ve svém článku o zeleném populismu, elitářské zelené politiky šité na míru bohatým a korporacím masivně přehlížejí zájmy chudých lidí. V době, kdy se sociální stát pod tíhou neoliberálních politik rozpadá, není s podivem, že se ochraně klimatu brání především vrstvy nízkopříjmových obyvatel, které systém již nyní nechává na holičkách a v nejistotě. Ekologickými požadavky jim situaci pouze dál stěžuje. Místo aby odpor zranitelných skupin sloužil jako motivace k zavedení spravedlivějších opatření, neoliberální vlády jej raději využijí jako výmluvu na mizivé pokroky v ochraně klimatu a zakrytí vlastního nezájmu se klimatickou krizí skutečně zabývat.

Sociálně spravedlivá ochrana klimatu

Depolitizovaný přístup k ochraně klimatu je rozšířený v celé euroatlantické oblasti, a ve světě se proto v posledních letech začínají objevovat nové aktivistické iniciativy, které se tento přístup snaží změnit. Klimatickou spravedlnost se snaží artikulovat i uvádět v praxi s pomocí systémové kritiky a programů navrhujících řešení, která by vedla nejen k ochraně podmínek umožňujících život na Zemi, ale také by byla sociálně citlivá a inkluzivní. Navrhované programy a politiky vycházejí ze spolupráce skupin a kolektivů s různými identitami, požadavky, politickou agendou i strategiemi. V USA například vznikla široká koalice prosazující tzv. feministickou Zelenou dohodu a podobné uskupení bylo založeno též ve Velké Británii. V obou případech jde především o iniciativy feministických aktivistek za klimatickou spravedlnost. Realita i vědecká data totiž ukazují, že na ženy klimatická krize dopadá mnohem více a ochrana klimatu jim také více leží na srdci. Zároveň však ženy oproti mužům častěji artikulují etický a lidskoprávní rozměr klimatické krize, a feministické pojetí Zelené dohody se proto neomezuje jen na ženy. Místo toho pracují s intersekcionálním feminismem, který zohledňuje, že znevýhodnění a privilegia se mohou dále násobit nad rámec genderové identity.

Feministicky pojatá Zelená dohoda nabízí intersekcionální pohled na klimatickou spravedlnost, jejíž součástí je také spravedlnost genderová, reprodukční, migrační, rasová, ekonomická a pracovní. Tento pohled ukazuje, že odpovědnost za klimatickou krizi a její dopady nejsou nerovnoměrně rozloženy jen mezi jednotlivými státy, zejména mezi globálním Jihem a Severem, ale rozdílné jsou i dopady na životy lidí na základě jejich socioekonomické třídy, rasy, etnicity, pohlaví, původu a dalších faktorů utvářejících jejich identitu a odlišný stupeň diskriminace či přístupu k privilegiím. Zranitelnost některých sociálních skupin vůči dopadům měnícího se klimatu může dále prohlubovat či naopak zmenšovat také různý přístup ke vzdělání a zdravotní péči, náboženská příslušnost a další okolnosti související s tím, kde a v jakých podmínkách se tito lidé narodili, kde a jak žijí, jaké získali v životě příležitosti, zdroje a tak dále.

Intersekcionální klimatická spravedlnost

Jako nejtypičtější příklad toho, jak změna klimatu může dál multiplikovat křížící se osy různého znevýhodnění, bývají nejčastěji uváděny osudy negramotných a nemajetných žen v rozvojových státech, které pečují o své děti v podmínkách ztěžovaných suchem, hladomorem či povodněmi. Intersekcionální klimatická spravedlnost však ukazuje, že klimatická krize může nerovnoměrně dopadat také na lidi v bohatých státech. Může jít například o starší lidi s různými zdravotními potížemi a omezeními, kteří si nemohou dovolit bydlení s klimatizací, nebo o manuálně pracující agenturní zaměstnance nucené pracovat na poli či na stavbě na přímém slunci i v těch největších vedrech.

Různá znevýhodnění mohou být prohlubována také dopady sociálně necitlivé klimatické politiky. Zdražování fosilních paliv nedoprovázené robustní státní podporou bezemisních zdrojů a bezemisní dopravy například vede k energetické chudobě a prohlubující se marginalizaci. Může jít též o učebnicové příklady environmentální nespravedlnosti, jako je například devastace krajiny a vodních zdrojů kvůli těžbě lithia potřebného pro výrobu baterií do elektromobilů. To má neúměrné dopady především na drobné zemědělce a pastevce, kteří sice sami na elektromobil nikdy nedosáhnou, zato v krajině zdevastované kvůli jeho výrobě přijdou o svou obživu. Krajina zničená kvůli výstavbě vodní elektrárny či nové továrny na výrobu baterek (s jejíž výstavbou se potýkají například v moravskoslezské Dolní Lutyni) však může negativně zasáhnout do života i těm, kteří sice krajinu nevyužívají k přímé obživě, ale spojují s ní svou identitu a považují ji za jeden z mála benefitů života v chudších periferních oblastech. Bohatství, které nové projekty přinesou, se k těmto obyvatelům často nedostane vůbec nebo v zanedbatelné míře.

Nová dohoda a Energie lidem

O prosazování komplexnější a sociálně citlivější klimatické politiky informované intersekcionálním přístupem se přibližně od roku 2021 do určité míry pokouší také české klimatické hnutí. Nejvýznamnějším příkladem je program sociálně-ekologické transformace Nová dohoda, kterou ve spolupráci s dalšími aktivistickými kolektivy a organizacemi navrhla platforma Re-set. Cílem programu je ukázat, jak Zelenou dohodu pro Evropu v Česku prosazovat a realizovat způsobem, který by vedl nejen k ochraně klimatu, ale také k celkové transformaci české ekonomiky a veřejného systému s ohledem na zájmy nás všech, včetně zranitelných, nízkopříjmových a další systémem opomíjených a marginalizovaných skupin obyvatel. Nová dohoda v této podobě představuje zelenou politiku jako příležitost pro vytvoření lepšího světa nejen z hlediska ekologie, ale také společenského a ekonomického života.

Příkladem praktického prosazování sociálně-ekologické transformace byla nyní již ukončená kampaň Energie lidem, kterou zahájila skupina českých organizací a kolektivů napříč klimatickým a bytovým hnutím krátce po začátku ruské invaze na Ukrajině. Požadavek na zkrocení vysokých cen energií s pomocí čistých, efektivních a decentralizovaných energetických řešení byl zástupkyněmi koalice prezentován také na odborářské demonstraci „Česko proti chudobě“ konané v říjnu 2022. Samotné odbory se nicméně ke kampani nepřipojily a nepřijaly ani pozvání připojit se k demonstraci proti energetické chudobě pořádané následující rok. Celkově demonstrace neoslovila ani ty, jichž se energetická chudoba bezprostředně týká.

Jako vysvětlení nezájmu běžných obyvatel o téma se nabízí absence veřejné diskuse o zelené politice, která by byla nepředpojatá a inkluzivní a zapojila by i dosud ignorované společenské skupiny. Odbory zatím kvůli neexistující diskusi a nejisté situaci pracujících vnímají zelenou politiku spíše jako hrozbu. Ve světě i u nás navíc zájem chudých pracujících o sociálně-ekologickou transformaci potlačuje neoliberální ideologie, pod jejíž vahou se rozpadá sociální stát, rozmlžuje třídní vědomí a individualizuje vina i zodpovědnost. V postsocialistických zemích, kde navíc levicová politika funguje jako strašák komunismu, toto platí dvojnásob. Situaci v Česku komplikuje i fakt, že kapitalismus pořád ještě řada lidí spojuje s výrazným zlepšením životního prostředí po roce 1989. Příliš přitom neberou v potaz, že volný trh umožnil především odsun špinavé výroby do jiných zemí, nikoliv její eliminaci.  

Spolupráce napříč sociálními hnutími

Přestože ani Česko podle Wallersteinovy teorie světových systémů nepatří k jádrovým ekonomikám a do značné míry funguje jako zdroj levné pracovní síly zejména pro Německo, pohled chudých a pracujících na kapitalismus a jeho dopady na životní prostředí je v našich podmínkách výrazně odlišný od zemí globálního Jihu. Tam naopak historická zkušenost s vykořisťováním přírodních i lidských zdrojů koloniálními mocnostmi a nadnárodními korporacemi, kombinovaná s vysokým podílem lidí závislých na samozásobitelství, vedla ke vzniku sociálních hnutí a širokých lidových koalic propojujících socioekonomické požadavky s těmi ekologickými. Skvělým příkladem je například brazilské venkovské ženské hnutí Marcha das Margaridas, které vzniklo z iniciativy odborově organizovaných rolnických žen, jejichž pochody spojují feministické, ekologické a agrární požadavky s důrazem na potravinovou suverenitu, práva žen, agroekologii a odpor vůči násilí, rasismu a patriarchátu. Existuje i mnoho dalších příkladů, k nimž patří hnutí za potravinovou suverenitu La Via Campesina, panafrická síť občanských organizací bojujících za klimatickou spravedlnost PACJA nebo třeba síť původních obyvatel Severní a Latinské Ameriky Indigenous Environmental Network (IEN), propojující klimatickou spravedlnost s právy domorodých komunit, a mohli bychom pokračovat dále.

Oproti tomu v Česku je široká koaliční spolupráce různých hnutí stále ještě v plenkách, byť první vlaštovky se tu a tam objevují a velmi slibně vypadá zejména spolupráce mezi různými kolektivy v Moravskoslezském kraji. Zkušenost s koaliční spoluprací ukazují, že problémy mohou nastat také kvůli nerovnému postavení různých koaličních partnerů nebo jejich odlišnému vztahu k politizaci řešení klimatické krize. Sociální vědy v této souvislosti hovoří o politické intersekcionalitě, tedy o mocenských nerovnostech mezi členstvem s odlišnými životními zkušenostmi a pohledem na svět, které pak mají vliv na agendu, rámování a výběr strategií daného hnutí či jeho koalic. Ilustrativním příkladem, který se často vyskytuje v multikulturních společnostech, jako jsou USA či Velká Británie, jsou například aktivisté a aktivistky z řad původních obyvatel nebo černé komunity, kteří se starají o otevřenost ekologických hnutí vůči lidem s různou etnicitou či náboženstvím, ale často sami nemají silné slovo v ovlivňování strategií a cílů hnutí, od kterých se proto postupně mohou odcizit. Dalším příkladem, který známe i z Česka, jsou pak zasloužilí kariérní aktivisté, typicky muži, kteří svou expertízou a zkušenostmi obhajují nadřazenost svých perspektiv a strategií nad ostatními. Typicky může jít o vnímání ukončení těžby uhlí jako důležitější než řešení sociálních následků takovéto transformace.

Nerovnosti, na které odkazuje politická intersekcionalita, se projevily také mezi členstvem v rámci již zmiňované koaliční spolupráce na kampani Energie lidem. Členstvo se na jednu stranu skvěle doplňovalo. Zatímco nevládní organizace prováděly politické lobbování, grassrootová hnutí nabízela praktickou pomoc lidem postiženým energetickou chudobou a ukazovala, jak si např. svépomocně zateplit okna. Jedna ze zateplovacích akcí proběhla i v uprchlickém centru. Vzájemnou koordinaci však komplikovaly rozdílné pracovní podmínky profesionálních aktivistů a dobrovolníků, kdy jedni na kampani pracovali ve své pracovní době, druzí naopak ve svém volnu. Jako obtížná se ukázala i společná komunikace, kdy média pokrývající kampaň vypichovala pouze technická řešení energetické chudoby, jako je například svépomocné zateplování oken, o kterých hovořili energetičtí experti. Systémová kritika mladších aktivistických kolektivů, poukazující na příčiny a geopolitické důsledky energetické krize (související jak s nelegitimním bohatnutím české uhelné oligarchie, tak i s podporou putinovského Ruska nákupem plynu), byla médii cíleně ignorována.

Solidární odpor proti destruktivnímu systému

Při již zmiňovaném výzkumu, z něhož tento článek vychází, se ukázalo, že české klimatické hnutí je převážně bílé, vysokoškolsky vzdělané a středostavovské. Tím se do určité míry stává méně přístupným pro lidi čelící systémovému vyloučení, například pro romskou menšinu. V hnutí je mnoho žen, ale často zastávají méně viditelné role. Hnutí je bezpečným prostorem pro široké spektrum lidí s různou genderovou a sexuální identitou, ale užší spolupráce mezi LGBTQ+ a klimatickým hnutím se daří spíše v Ostravě než například v Praze. Zásadním bodem rozporu je fakt, že zdaleka ne všechno členstvo sdílí progresivní kritiku současného systému. Profesionální i grassrootové organizace tak nadále spojuje především důraz na energetickou transformaci. Zejména grassrootová část hnutí si nicméně stále více uvědomuje potřebu budovat koalice s jinými hnutími, iniciativami a kolektivy. Silné propojení je např. s nájemnickým hnutím, zastupovaným Iniciativou nájemnic a nájemníků, nebo například s ostravskou iniciativou za záchranu kolonie Bedřiška. Čím dál tím víc také klimatičtí aktivisté podporují místní komunity brojící proti těžbě lithia na Cínovci nebo výstavbě baterkárny v Dolní Lutyni. Ačkoliv se zdánlivě jedná o projekty důležité pro dekarbonizaci, jejich realizace zatím probíhá sociálně necitlivým a nespravedlivým způsobem.

Se spoluprací s místními aktivisty mají zkušenosti i profesionální ekologické neziskové organizace, jako je Greenpeace, který spolu s místními obyvateli na česko-polské hranici dlouho pracoval na kampani proti těžbě uhlí v polském dolu Turów, kvůli které v českých obcích mizely a dodnes bohužel mizí zásoby podzemní pitné vody. V depolitizovaném prostředí se však tyto profesionální organizace zdráhají zviditelňovat systémové příčiny ekologické a sociální krize, a nadále tak zůstávají převážně u svých technokratických agend, které jsou méně inkluzivní pro ženy a marginalizované skupiny. Iniciativy jako Nová dohoda se proto pokoušejí hledat alternativní narativy, který by místo na kritice kapitalismu byly postaveny na prosazování a praktikování péče a které nejsou v postsocialistickém kontextu zatíženy negativními konotacemi levice, třídy nebo genderu. Ani těmto iniciativám se však nepodaří prosadit transformativní emancipační alternativu, aniž by do diskuse zapojily lidi marginalizované kapitalismem.

Jednou z cest k jejich většímu zapojení je budování solidárních vztahů mezi lokálními a globálními hnutími, vypořádání se s nerovnostmi mezi různými aktéry v rámci širokých koalic, překonávání jazykových, třídních, kulturních a geopolitických bariér mezi různými kolektivními aktéry a skupinami a především zviditelňování hlasů opomíjených skupin, jako jsou pracující chudí, Romové a Romky, migranti a migrantky, samoživitelky, trans a nebinární osoby, nebo ti, kdo čelí ekologickému vykořisťování a neokoloniálním praktikám. Na dosavadní zkušenosti, příležitosti a překážky se zaměří panelová diskuse na letošním Klimakempu, která proběhne ve čtvrtek 7. srpna a zúčastní se jí zástupkyně a zástupci lokálních iniciativ, různých hnutí i profesionálních neziskových organizací. 

Článek vznikl za podpory Heinrich-Böll-Stiftung Praha a byl v originále publikován v deníku Alarm.